WIT Georgia - Baník Ostrava 0:6 „VÝLET DO ASIE"

Jelikož jsem prakticky přímo z Tbilisi vyrazil za festivalovými radovánkami do Tábora, objevuje se zde pohárový, spíše cestopisný než fotbalový, report se čtyřdenním zpožděním.

Na druhý asijský pohárový výjezd v historii Baníku (v roce 1979 prohrál Baník 2:0 v tureckém Ordu, doma pak vyhrál 6:0) vyrazilo letadlem společně s výpravou také třicet fanoušků. Cesta pro některé začala výhodným nákupem rumu či vodky v duty free shopu na mošnovském letišti. Následný let proběhl až na dvě nevolnosti v pohodě. V Tbilisi nás čekal luxusní pětihvězdičkový hotel Radisson, ve kterém část výpravy okamžitě zamířila do baru s vyhlídkou a bazénem v 18. patře. Jeden z nás zde později neodhadl skok do bazénu a jeho hlavu zkrásnělo několik stehů.

Po zabydlení naše skupina vyrazila obkouknout krásy hlavního města Gruzie a místní knajpy. Ceny místního piva (není špatné) se v běžných hospodách pohybují v rozmezí 18 - 25 Kč, také jídlo je v podobných cenových relacích jako v Česku. V hotelu či lepších restauracích jsou sazby trojnásobné, stejně jako ceny piva z dovozu, mezi nimiž nechybí české. Narazili jsme na hospody s poutači Staropramen, Pilsner Urquell, Bernard i Krušovice. Hitem se staly cigarety - krabička Camel či Lucky Strike za 22 Kč, Marlboro po 27 Kč atd.

Snažili jsme se dostat na vyhlídkovou věž nad městem, ke které vedla z dálky viditelná lanovka. Když už jsme v místních uličkách začátek lanovky našli, nebylo nám to nic platné, lanovka je pouze pro členy gruzinské armády. Stopli jsme nějaký pofiderní bus s pavučinou na předním skle, roztrhaným čalouněním a několika místními obyvateli a vyrazili neznámo kam. Po šesti zastávkách tímto spojem začala být část naší šestičlenné výpravy nervózní, a tak jsme vystoupili. Zde jsme se rozdělili do dvou taxíků. Jedni vyrazili na hotel, my jsme se stále nevzdávali svého cíle - vyhlídkové věže nad městem. Ochotný taxikář cítil výdělek a vezl nás cestou necestou (ten terén snad ani nejde popsat) k vyhlídce s kaplí pod vrcholem. Šli jsme to okouknout, taxikář ochotně 20 minut čekal a pak s námi vyrazil ke svému známému, který prý pálí místní sedmdesátiprocentní pálenku Čačak. Moc jsme však neuspěli, protože měl skladem pouze poslední půl litr a my chtěli tři litry. No co, aspoň na chuť... Cestou jsme ještě zastavili u prodejny alkoholu nakoupit koňak a před hotelem nás taxikář zkasíroval - s cenou 12 USD jsme byli spokojeni my i on.

Na večer jsme opět vyrazili na další průzkum Tbilisi. Prošli jsme i pár uliček, kde se turisté zjevně moc neobjevují. Nějaká babička nás pozvala na návštěvu svého obýváku, jinde se někteří z nás sami dožadovali návštěvy obydlí a nakonec jsme se usídlili na zahrádce restaurace pod sochou nějakého místního hrdiny. Když po půlnoci zavírali, odebralo se nás pár ještě do onoho hotelového baru v 18. patře a pak k flašce tullamorky na pokoj.  

Nad ránem do Tbilisi linkou dorazil sólo i poslední člen fans výpravy a na devět ráno byl stanoven start kulturní části výjezdu - poznávací výlet za památkami. O tom vás však neporeferuji, mé polední vstávání se s tímto výletem neslučovalo. Po obědě, pivu na spravení a návratu výletníků jsme byli za deště okolo půl páté převezeni na gruzinský národní stadion. Ten se dal volně obejít kolem ochozů, zjevně nebyl důvod nějak hrotit bezpečnostní opatření. Většina fanoušků zde nakoupila nanuky od prodejců s pojízdnými mrazícími boxy vyrobených z podvozku ze starého kočárků, kartónové krabice a kusů ledů, jako chlazení, uvnitř.

V sektoru se nás za vlajkou „Chachaři" sešlo 52 (fans, někteří zaměstnanci a partneři klubu), stabilně fandilo tak 25 lidí, zbytek se střídavě zapojoval. Hráči po nepřesvědčivém úvodu zápas zvládli na výbornou a ve druhém poločase jej proměnili v exhibici, ale to jste asi viděli v přenosu na internetu. Menší problém se objevil, když starší český fanda začal troubit na vuvuzelu, ale bylo mu rázně domluveno, a tak svého počínání zanechal. Za fandění na prázdném stadionu (návštěva 916 - kapacita 55.000) jsme byli odvděčeni děkovačkou kompletního kádru.

Po přesunu na letiště následovalo čekání na odbavení, při kterém hned čtyři lidé na nějakou dobu ztratili pas. Vše se našlo a po zmatcích zda se letí Tbilisi - Ostrava - Praha nebo Tbilisi - Praha - Ostrava se po dočerpání paliva vzlétlo směr Praha. Zde nejdříve vystoupili hráči a my pokračovali do Mošnova. Nepříjemné překvapení nás čekalo u pásu se zavazadly. Při mezipřistání na Ruzyni se předvedl místní personál, který z letadla vyložil asi patnáct zavazadel, které byly označeny „Ostrava" a do Mošnova naopak poslali pár kufrů patřících do Prahy, mimo jiné i od hráčů. Bolestivé to bylo především pro ty, kteří žijí sami a měli v zavazadle klíče od bytu. Po vyřízení reklamací a několika telefonních hádkách převzali majitelé ve svých domovech či hospodách svá ztracená zavazadla po osmé hodině večerní, tedy více než 16 hodin po přistání. Někdo našel ve svém zavazadle vše, jinému chyběl kartón cigaret, dalšímu láhev koňaku... Láká vás Mogilev nebo Oslo?